Změna velikosti písma

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Stará struktura - nemazat > Prolog

Prolog...

Když jsem se v pondělí ráno probudil, tak jsem se vypravil jako do práce, vzal si tam dovolenou a odjel do Skoronic, kde povadlí šohaji v tu dobu seděli u mateřské školy na zábradlí a hodlali uspořádat akci Stárci dětem. Chtěli jim zazpívat, ale paní učitelky to nedovolily, nevpustily je dovnitř a já jsem po příjezdu potkal ještě jiné skupiny kluků v krojích, jak natahují hody, ale bylo to marné, krátce před obědem padli a to my jsme už se Staňou a Náčelníkem hodinu postávali u sklepů na slunku a Náčelník řičel:

„Jožo, nalej nám na rozcvičku každýmu ořechovky, ta nám vytáhne krovky,“ a když se ve skleničkách udělal řetízek kolem stěn, tak volal “lepší sklenka pěnivá nežli baba šedivá,“ a my jsme na tom slunku vydrželi celý den, Staňa nosil koštýře vína a ostatní sousedé taky.

hody

„Kdo pije víno, nemá chuť na alkohol, to je taková moja obhajoba domácího advokáta, ale to néni z mojéj hlavy, to jsem vyčetl ve vinařském kalendáři,“ volal Náčelník a my jsme pili slunko, které devět měsíců vyhřívalo naše vinohrady, nasávali jsme ho pomocí jeho paprsků, do kterých jsme se zavěsili a drželi se jich celý den. Šli jsme tomu sluníčku do protipohybu, udělali jsme za ten den veliký půlkruh, obešli jsme naši sklepovou zeměkouli jako to slunko, ale z druhé strany, od západu k východu, a tak jsme byli neustále v jeho teplé vlně. Tak jsme natáhli hody víc  jak ti mladí, my jsme prošli i tu odvrácenou stranu, my jsme dokázali provést potřebné protipohyby, abychom se udrželi na výsluní a abychom poctili zrušené hodové pondělí. A když slunko zašlo, tak Náčelník přinesl slivovici a volal ono známé:

„Chlapi, pijme rychle, už se stmívá,“ a Franta nato říkal:

„Co se stalo. Před týdnem, jak  byl mráz a jel jsem pro řepu na Dárek, tak jsem si chtěl nalít štamprlu slivovice a moja povdá – enom bys chlastal! Sebrala mně to a na dvoře strčila do gumáka. Já jsem si to vzal s sebú, jak odešla do obchodu. Do gumáka jsem dal druhú flašku, do které jsem napustil vodu. S klukama jsme to na poli vypili. Za dva dni k nám došla návštěva a moja říká – tož Franto nalej, a já říkám – šak nemám co, nalej ty! A ona šla na dvůr do teho gumáka, za chvílu doběhla do kuchyně a říká: představte si, jaký musel být dneska do rána mráz. Nám to roztrhlo flašku slivovice. Povdál jsem si – bude lepší, když ostaneš do smrti hlúpá, a neříkal jsem nic. Hlavně, že je řepa doma a slivovica v nás.

Tak v ten podvečer jsme měli radost sami ze sebe a nemohli jsme se rozehnat ani násilím, ani myšlenkami na naše blízké. Vykonala to pěsnička, kterou jsme sami pro sebe řvali tak, až bažanti, už usínající na okolních akátech, poplašeně a s křikem i silným tlukotem křídel odlétali někam dál, kde ozvěny hodů slyšet nebylo:

Hody, milé hody, už jsem dohodoval,
už jsem štyry noci doma nenocoval.
Doma nenocoval, koně nepucoval,
hody, milé hody, už jsem dohodoval

Z knihy deníkových záznamů Josefa Holcmana – Trvalá bydliště